Kočka neni pes

Rozmazlení Mia a Hugo z pohledu trenéra zvířat

23/ 03/ 2017

Případ Miy a Huga je již jedenáctým dílem seriálu a proto nechci opakovat v tomto komentáři to, co bylo napsáno už v několika předchozích. Tedy především to, že moderní trénink zvířat se snaží vyhnout nálepkám jako „rozmazlený pes“ nebo „dělá si, co chce.“ Spíše se snažíme soustředit na přesný popis chování, které chceme měnit a přesné pochopení situace (např skrze dříve zmíněnou analýzu ABC).

Rozmazlení Mia a Hugo z pohledu trenéra zvířat

Já sám s oblibou říkám, že než nahlédneme pod povrch události, je potřeba podívat se, co je na něm. A tomhle případě je (alespoň z mého pohledu) na povrchu mimo jiné i „práce s prostorem.“

Už v jednom z předchozích komentářů zaznělo, že do výčtu základních životních potřeb každého živočicha patří krom vody, jídla, tepla atd. také kontrola. Tedy ne potřeba kontrolovat všechny ostatní a ovládat domácnost, ale kontrola nad svým vlastním osudem. Možnost najít sám sobě bezpečné místo. Povědomí o tom, že přežiju a co proto můžu udělat. A k tomu, aby si živočich našel své bezpečné místo a jistoty, potřebuje mimo jiné dostatečný prostor k pohybu, nebo (při nedostatku prostoru) oporu v trenérovi, ke kterému si může dojít pro podporu. Být sám, bez podpory a bez možnosti pohybu, vydán na pospas okolí, to logicky vede k nervozitě a často i agresi. V tom bývá u řady psů důvod tzv. vodítkové agrese, tedy stavu, kdy pes na volno nevyhledává konflikty, zatímco po upnutí na vodítko začne útočit na okolí. U malých psů, jako jsou Mia a Hugo, bývá důvodem takového chování strach a nemožnost v případě problému utéci z vodítka do bezpečí. Cvičení, při kterém se takové vodítkové agrese zbavujeme, musí dát psovi po nějakou dobu větší možnost pohybu, ale hlavně učí psa, že nejjistější místo je u majitele – dělá mu z jeho člověka prostředek, jak získat onu chybějící kontrolu.

Teď se ale podívejme na prostor, po kterém se v kritické situaci mohou pohybovat Hugo a Mia. Například při návštěvě Brlohu byli psi na dlouhé flexině, ale spolu dohromady byli spojeni asi tak půlmetrovým pevným vodítkem. Při setkání s chůvičkami měl tedy každý z nich možnost určovat si vzdálenost od ostatních psů jen v rozsahu cca půl metru. To bylo zatím ze všech předchozích dílů absolutně nejméně. Pokud by v tomto půl metru, po kterém se pohybují svobodně, byla i jejich majitelka, která by byla jejich oporou, pak by to šlo zvládnout. Jenže v tomto půl metru by jen druhý pes, který měl ten samý problém. Majitelka byla od obou psů na vzdálenost celé flexiny, tedy přes smečku chůviček nedosažitelná. Bez ohledu na to, jak moc dobrý či špatný mají tihle psíci s majitelkou vztah, nezbývalo jim nic jiného, než z prostoru utéci – svou paní, své bezpečné místo, totiž neměli v onom půl metru, který jim byl v tu chvíli dopřán. Pokud by každý z nich byl na vodítku zvlášť anebo pokud by paní přišla pouze s jedním psem, tehdy by mohla dělat bezpečné místo a oporu.

Práce s prostorem není jen o tom, jak velkou plochu pro pohyb psovi dopřejeme, ale také kde se pohybuje majitel a co psovi svou řečí těla předává za zprávu. V části, kdy Hugo na gauči vrčí na pana Desenského, je patrný velký rozdíl v tom, jak jsou rozestaveni oba psi a oba lidé. Pan Desenský si svou vlastní fenku posadil na vnější okraj a sám šel mezi ní a Huga i jeho majitelku. Tím fenku (pokud by byla bázlivá), kryje a chrání svým tělem před okolím. Pokud by však fenka nebyla bázlivá, ale měla tendenci bránit jejich dvojici, tato pozice těla jí říká „tohle neřeš, tihle dva jsou moje odpovědnost.“ Hugo ale sedí mezi majitelkou a panem Desenským, který je v domácnosti cizí osobou. To, že ho majitelka posadila sem, si může Hugo snadno vysvětlit jako pokyn „braň mě“. I v případě, že Hugo paničku nebrání, ale vrčí ze strachu, nemá v této pozici možnost vyhledat bezpečný prostor a dostáváme se do stejné situace, jako na krátkém vodítku. Navíc v okamžiku jeho vrčení řeší paní problém opět zezadu tím, že ho za obojek táhne k sobě – ale to si mnoho psů-obránců dokáže vysvětlit spíše jako pokyn „jdi do toho“. Pokud se jedná naopak o bázlivého psa, nebude se chtít ve chvíli konfliktu už otočit při tak krátké vzdálenosti k narušiteli zády. V takové situaci bývá nejefektivnější namísto přivolání zastavit psa na místě a přesunout se před něho. I proto u mnoha agresivních psů učíme na praktických lekcích více „zastavení“ než „přivolání“. Zastavení totiž umožní majiteli dostat se před psa a zároveň nenutí psa otočit se zády k problému.

Práce s prostorem je zkrátka velmi důležitá věc a zvláště u malých psů se strachem z okolí nebo u psů s tendencí bránit svého majitele, je to jedna z nejzásadnějších věcí, kterými promlouvá člověk ke svému psu.

 

V prodloužené verzi na svém webu www.treninkjerozhovor.cz ještě krátce probírám, kdo je ve zvířecích společenstvích vůdcem a kdo dominátorem a proč bylo skutečně třeba řešit problém od Miy. A v neposlední řadě v delším textu s potěšením kvituji to, že se v dílu několikrát objevila instrukce „pochvalte ho!“ Pochvala je totiž také odměna, často důležitější, než zmiňovaný piškotek – jen se musí správně umět a má svoje zákonitosti. Více o tom nalezene t v prodloužené verzi na adrese http://www.treninkjerozhovor.cz/data/11_rozmazleni_mia_hugotxt16023.pdf .

 

 

RNDr. František Šusta, PhD.